Září 2011

Miluju studentskej život na vejšce!

30. září 2011 v 21:00 | DareDareDevil
A hlavně miluju moje koleje.

Abych začla popořádku, ještě ani ne před týdnem jsem se stresovala, jak se zbalim, co si sbalim, kde co najdu, čím pojedu, co budu jíst, jak a s kým budu bydlet,.................................. a asi milion dalších věcí.
Každopádně jsem dojela a ubytovala se (přiznám se, že se srdcem v kalhotách a spocená jak sviň, poněvadž můj kufr vážil asi tunu :-D) a dostala klíč, věšla do pokoje...

Nikde nikdo. První dobrá zpráva ale byla, že jsem měla vlastní postel i stůl. každopádně moje spolubydla se neobjevila celej den a noc a ráno, když jsem šla do školy tam taky nebyla, zatímco její věci jo (a má telku).
Hned první večer jsme s holčinou, co je taky z ústí obešly všechny bary. Máme jich asi 9 a všechny jsou v dosahu pár metrů. Nechce se ti spát? Nahoď župan a vyraž :-D

Kupodivu, nejlepší je Had, přesně jak říkal Architekt.

Na našich kolejích je asi trilion lidí, ale už jsem se stihla tak nějak seznámit. Dokonce jsem druhý den šla na kafe, včera byla na rande v botanický zahradě a "mám" kluka, kterej se o mě chce starat. Pecka :-)

Moc se mi tam líbí, mám milou spolubydlu a lidi kolem sebe. Přesně můj vysněnej žviot.

Navíc, ve škole je to taky fajn, protože jsem z gymplu ;-) Díkybohu za to:-D (A díkybohu za pana matikáře Picka na přednášky :-D)

A ještě něco, musim občas chodit pěšmo a moje tělo na to kladně reaguje. Neni nic lepšího, než vysněná váha :-D A studentskej život. WOOOHOOOOO!

Komunikace - communication - la communication - Kommunikation...-

21. září 2011 v 20:00 | DareDareDevil
Ať je to jakýkoliv jazyk (téměř), vždycky tomu slovu rozumíme... Přesto ale, kdo z nás může říct, že opravdu komunikuje? A že opravdu chápe význam toho slova?

Já s tím mám velký problém, jsem doslova komunikační asociál a ne, že bych málo mluvila. Naopak....
Ale když jde o něco tak intimního, jako je komunikace, stahuju se do pozadí. To nevadí až do doby, kdy je situace, která si vyžaduje hrdinství.

Všechny moje vztahy ztroskotaly na mý neschopnosti komunikokovat. Mám strach z toho druhého a to i přes sociální sítě... Nejsem schopná dát najevo, jak se věci mají, sednout si a rozumně si promluvit.

Už tolikrát se mi vymstilo, že jsem se zbaběle schovala do ulity a nekomunikovala, ale jako bych byla proti zdi...
Jenže teď je tu někdo, na druhé straně světa a přestože se domluvíme česky, když s ním nebudu komunikovat, všechno půjde do kytek a to by byla škoda.

A tak chci dospět a naučit se něco, co mi nikdo v životě nesebere...

komunikace, kommunikasjon, comunicare,kommunikation,....

Panika jméno mé...

20. září 2011 v 13:15 | DareDareDevil
aneb začínám si myslet, že VŠ neni pro mě... Mám dá se říct skvělej rozvrh, jen 5 předmětů, u každýho je teda cviko (a u chemie asi milion hodin), ale to je tak všechno...

Nemam vyplněnej a odevzdanej index, mám na to jen půl hodiny po cviku, který bude moje historicky první přednáška... Nevim, kde budu bydlet, nevim, co si sebou vzít a podařilo se mi utratit 400 za šaty určený na tetování...

Btw na to jdu v pátek a nikdo o něm nesmí vědět a taky asi nebudu mít hned první týden co jíst, protože jaksi nemám peníze a vůbec s nima neumim nakládat! Dokonce tento týden ani nejdu nikam pít, přesto že bych to vzhledem k okolnostem (Kovboj má holku a LA BOY je v LA) potřebovala jak sůl...

Připadám si jako totální blbka, která by se měla jít schovat někam na učnák a nevystrčit nos!

Jediným mým smylem života jsou Simíci na FB... Konečná tohle!

Konec amerického snu? Aneb jak zešílet...

17. září 2011 v 16:16 | DareDareDevil
Ano, málem jsem zešílela, když se se mnou domlouval jednoslovnými(max. trojslovnými) smskami, které nás nikam neposunuli, někdy okolo půlnoci.

Strašně jsem chtěla aby byl LA BOY progresivnější a on nebyl. A já jsem to brala, protože přece jen, prostě byl na rodinné návštěvě a já jsem byla rušivej element...

Ale nakonec překvapil a v pátek večer jsme se konečně sešli. Byl tak rozkošnej a sexy jako minule. Možná ještě leppší, sladší a prostě droga. Šli jsme do mého oblíbeného baru a pili jsme a lidi na nás čuměli :-D Oni by nečuměli, kdyby moje hodně opilá kamarádka nevyřvávala: "On je amík, amííííííík."
A celou dobu byl zas takovej slušnej, až jsem se bála, že mě nechce, jenže on je prostě jinak zvyklej jednat s babama... Btw prej mu budou ty vřelý evropský (resp. český) holky chybět.
Ale pak už jsme najednou byli skoro jedno tělo a já si ho odvedla domu, kde jsme doopravdy byli jedno tělo :-D A to jako že fakt... Hodně blízkej tělesnej kontakt.

A ráno už jsem byla opilá i já, neboť jsem si vytvořila závislost, neboli liščí syndrom... A můj malej (americkej) princ musel jít. Nakonec to bylo zdlouhavější, nechtěně jsme si udělali takovej menší trip po městě, takže vlastně skoro rande.

Nechtěla jsem se loučit a už vůbec jsem nechtěla, aby mě přestal objímat, protože to umí skvěle. Nejlíp na světě. Ale musel, teď už je na ceště do Prahy a já mam na sobě jeho tričko (dělá fotbalový trička), který mi věnoval a je citít jeho parfémem.

Rozdíl mezi LA a ČR je 9 hodin. Myslím, že potřebuju hodně GinTonicu a tentokrát ŽÁDNEJ sex ve městě, protože on mě opustit musel!


Jsem SUPERZÁVISLÁK!

13. září 2011 v 16:49 | DareDareDevil
Nemůžu si pomoc, pořád mi hlavou běží ta myšlenka, je mi horko, divně se tvářim, je mi zima, strašně moc moc chci, aby bylo po mym a já si mohla dát svojí drogu.

Prožila jsem "americkej sen".

12. září 2011 v 11:06 | DareDareDevil
Zase je to o chlapech, zase je to o sexu, zase je to o chlastu. Toť úvod.

On je čechoameričan, kterýho jsme s kamarádkama potkaly, když jsme už druhej den a podruhé navátý vlezly do rockcafé, abychom jim ukázaly jak se jako paří, nebo možná i něco jinýho... Kdoví.
Každopádně jsme zazářili a pili zadax :-D

No a jednou se takhle projde týpek v košili, jestli mu jako neprodáme cíg. Má přízvuk a tak mu říkám, že mu ho dám, když nám řekne odkud je... Prej je čech. Nakonec uhodneme že je amík z LA. LA - BOY :-)

No a tak si začnu s milým LA BOYEM povídat... Zkrátim to, prachů měl dost na vlastní cigarety (ale byla to jeho taktika, jak nás oslovit) takže mě opil a já jsem šla s nim k jeho 40ti letýmu bratranci s rodinou domu, kde přespal. Fakt asi přestanu pít, to byl ještě blbější nápad než když jsme noc předtím skončili v hospodě vesnický kategorie a při THE VERVE Bitter sweet symphony jsme zdrhaly, protože se tam rval chlap s ženskou :-D

Každopádně můj amík byl celou dobu slušnej, ale "doma" do sebe naklopil víno a už jsem ho měla všude :-D Já jsem samozřejmě na oko... teda jako chvíli bránila :-D
Bylo to fajn, jiný... Ne dokonalý, ale vzrušující. A jeho nejlepší hláška ze všech (ono z něj vůbec padaly samý perly): " A to jsou přírodní prsa?"
Ten kluk ve svejch 30 nikdy neviděl přírodní 5tky (nebo kolik to mam :-D)! Tady je vidět, jak jsou ti amíci divný. Asi tam pojedu a budu si vydělávat něčim tak nenormálnim jako jsou přírodní prsa :-D

To je v kostce asi tak celá moje americká odyssea a třeba se do mě zamiloval a vezme mě do LA :-D

To, co mě formuje, je vidět na mém těle...

9. září 2011 v 12:28 | DareDareDevil
Původně jsem do nadpisu chtěla zvolit jiná slova, ale tohle je výstižnější.
Plánuju si další tetování (to dělám prakticky pořád) a protože na některá je potřeba dostatek financí i času, chci zatím něco, co je pro mě důležité a přesto nenáročné.

Obě moje tetování mě nějakým způsobem předtím formovala. I když to není na první pohled vidět jak. Růže s netopýrem neni zrovna konkrétní, ale já vím co za tím stojí a pokaždé, když se na ní podívám, projede mnou vlna něhy.

To ze zad, je můj ochranný štít a tak trochu úcta k Bibli a filozofii. Nejsem klasický věřící a neuznávám Boha jako takového, ale i tohle mě určitým způsobem formovalo, najít si způsob důvěry, tak aby mě to netraumatizovalo...

Ale k věci, když se mi poprvé dostaly do ruky Děti z Bullerbynu, byla jsem okouzlená do slova i do písmene. Za prvé jsem bydlela v malé vesnici a místo tří statků to byly tři bytovky, já a moje ségra jsme byli jako Anna a Britta a vůbec, kdyby to šlo, tak se přestěhuj aspoň do Storbynu (bylo mi už tenkrát jasný, že v Bullerbynu neni místo :-D) a budu tam chodit do školy a až vyrostu, tak si vezmu Olleho za muže!

Strašně jsem se tenkrát zamilovala do severu a Švédska a i když jsem se kolikrát přestvařovala, jak se mi děsně líbí Francie, nikdy jsem od Švédska neustoupila.

Každopádně k téhle knížce patří ilustrace Heleny Zmatlíkové, na kterých jsem vyrostla a jsou kouzelné (přestože miluju i Adolfa Borna např.). A já jí chci věnovat své čestné místo. Někdo si nechá udělat vlaštovku, já chci Děti z Bullerbynu.

Druhou osudovou a formovací a hlavně ilustrovanou knížkou je Malý princ. Knížka kterou člověk miluje nebo nechápe. A já se přiznám, že nemůžu na 100% tvrdit, že jí rozumím. Mám pocit, že pokáždé, když jí otevřu mi ukáže něco nového. Jako kdyby každá hvězda ve vesmíru byla jedna knížka o Malém princi:-)

Nejradši mám ale lišku. On - Princ je kouzelný, jenomže liška a já jsme 1 osoba. Když se podívám na všechny svoje vztahy nevztahy, vždycky si v nich najdu pole obilí a pak jsem smutná. Je jedno, jestli je ten chlap(ec) princ, zahradník, bubeník idiot, vůl, suchar, ale já si vždycky utvořím závislost, které se pak těžce zbavuji. A navíc je liška tak užasně moudrá. Lišky jsou vůbec v pohádkách dost úžasný :-D

A až se mě někdo zeptá, co s tím jako budu dělat až budu stará (úplně to slyšim: "fuj dětský obrázky"), tak odpovim, že nic, ale že by si ty knížky mohl přečíst a třeba mě pochopí. Stejně jako já možná pochopím babču s Hello kitty:-)

112! Potřebuju opravu mysli!

8. září 2011 v 12:29 | DareDareDevil
Když se tak zpětně dívám na svůj život, můžu si gratulovat, jak moc jsem se změnila a co všechno jsem dokázala na sobě změnit, přesto ale...

Už se kurva těšim, až už mi bude třicet (teda aspoň myslim, že je to ten věk, říkala to i Carrie v Sexu ve městě) a já už si uvědomim, že navždy budu TA malá s VELKEJMA kozama a že nikdy nebudu vysoká, hubená s přistávací dráhou na hrudníku... Že na všech fotkách budu vypadat jako slon v porcelánu, nebo matka 6ti dětí. Protože já můžu dělat co chci, ale moje prsa mě dělaj tak ohromnou, až je mi k pláči, protože se nesnášim tlustou.

Každopádně já a moje tělo si nějak nesedíme od doby, kdy moje mysl dospěla a rozhodla se, že neni důležitý být středobodem pánského obdivu (jako malá jsem si asi myslela , že je to láska) a teď si prostě nevim rady...

A neuvažuju o žádný plastice, protože PRAVÁ plastická chirurgie je pro lidi s OPRVADOVÝM problémem, jako popáleniny až k nepoznání, protřelená hlava, rozpadlá kost... Mě z mejch prsou ani záda nebolej.
A tak budu ještě pár let zoufalá a první co si lidi ze mě zapamatujou budou moje prsa. Btw nejvíc mě uráží, když někdo řekne, že mam tetování na hrudníku, abych na něj upozornila... Fakt bych za to vraždila! Moje prsa na sebe upozorňujou úplně samy...

Jdu se koukat do zrcadla, třeba mam laserovej pohled a zmenšim je :-D

Nemám co na sebe!

6. září 2011 v 9:00 | DareDareDevil
Tak tohle je moje "nová hláška". Hulákám (ano, rodič to přece musí slyšet, ale ne že by se ustrnul :-D) pokaždý, když mám někam jít, což je pořád, protože teď dělám mámu na plnej úvazek ;-)

A tak se probírám svym oblečenim a nic neni dost dobrý, všechno je ohraný, kombinace nemožný a vůbec, zajímalo by mě, jak jsem to dělala předtim?

A nejvíc mě rozčilujou lidi, jako je moje kamarádka. Je v Praze a každej týden si přiveze něco novýho za neuvěřitelnou cenu, jako jsou šaty za 80kč. Mám chuť jí zakroutit krkem :-D

No nic, zítra mě čeká zápis a musim jet už dneska, protože ty vlaky nějak extra nejezděj a já se potřebuju brzo vrátit dom. Je to docela stresovka, protože nemam nic vyplněnýho, nevim jak co zařídit, kam jít, jen vim, že potřebuju prachy :-D
A hlavně - NEMAM CO NA SEBE!

Podzim, podzim, podzim, podzim...

2. září 2011 v 13:40 | DareDareDevil
Miluju ho.

Rok od roku víc.

Na podzim se cejtim nejvíc sama sebou. jako by se moje duchovní JÁ, který je (hlavně v létě) někde pryč, vrátilo do mého fyzického JÁ.
Fakt úžasný splynutí.
Dokonce jsem schopná vstávat brzo ráno a vodit malou ségru do školy, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

A DOKONCE mám pocit, že mě čeká zase něco velkýho a fajnovýho.

Na chalupě na půdě jsem našla 3 kabelky po babce, který naprosto vyjadřujou můj letošní podzim. No neni to ZNMENÍ? :-D