Srpen 2012

Brát všechno vážně

29. srpna 2012 v 17:18 | LínáLínaLemra
To je můj novej cíl. Hlavně to, co řeknu...

Řekla jsem, že budud akčnější a voilá, vyrobila jsem si květinovou sponku :-)

Měla jsem jí včera na pohřbu a byl to super doplněk.

Jináč, nevím, jak moc je to uchylné/cynické/a další , ale když jsem měla možnost jít se podívat na mrtvolu své prababičky, šla jsem...
Měla takovou malou rakvičku (konečně mi dochází, po kom jsem "velká") a modrý šaty s límečkem. Byly to pěkný šaty. A babička vypadala prostě jako když spí/je mrtvá/mimino.

Asi jsem možná jediná, kdo v ní viděl mimino, ale mě to tak přišlo, měla takovou kulatou hlavu a minimum vrásek. I ten nos ztratil svůj tvar.


Samozřejmě rodina vůbec nedodržela vhodný oděv (naštěstí to byla menšina, ale hnusboty - takový ty pohorky na pohřeb!!!) a vhodné rozmístění, takže jsem seděla vepředu a lidé mi kondolovali... Celkem děs.

A pak se šlo jíst a pít, to už byla klasika naše famílie, strýc se ožral hned, babi se ožrala hned po něm a já jsem v klídku seděla a pila gintonic :-)

Btw jednu věc "vím jistě" - na mém pohřbu bude zákaz jakékoliv smuteční vazby - české květinářky vůbec nemají vkus a invenci, zákaz špatného oděvu, bude venku a bez těch básní a keců. A pak bude pártyhárd;-)

Jsem LEMRA LÍNÁ

27. srpna 2012 v 10:45 | DareDareDevil
Tohle by mělo být uznáno jako oficiální název pro některé homo sapiens (protože rozumná nejsem ani omylem :-)).

Jsem kurevsky líná a přitom a přitom to ani neni lenost, jako když se vám nechce. Já nemám do ničeho chuť, nic mě nebaví, nic NEZAČNU! takže přirozeně ani nic nedokončím...

A začalo mě to pěkně srát.

Kdo si myslím, že jsem? :-D

Mám svý sny, kterým ale moc nejdu naproti, když hovínko dělám. Jenže jak najít ztracenou radost ze života? No jak? Jak najít tu vitalitu a elán, který jsem kdysi měla? Mám pocit, že jsem to všechno už využila a teď mě čeká lemrovitost až do konce života.

Sakra vždyť mě ani jíst nebaví :-/

A tak vyhlašuju boj sama sobě - nebo spíš lemře ve mě, protože jí mám plný zuby. Takhle by to nešlo...

Back to black

22. srpna 2012 v 13:50 | DareDareDevil
Rozhodla jsem se pro návrat k černé kštici... Vždycky mám na podzim potřebu změny... No podzim ještě není, ale s blížícím se pohřbem se mi to tak nějak hodí.

Je to fajn, ale jiný. Černou jsem nosila x let (hlavně modročernou) na gymplu. Teď poslední dobou mi přišla dost fádní a ozkoušela jsem několik hnědých odstínů, do červnena, do zlatova, světlehnědou se zlatými odlesky a tak. Slušela mi světlá barva.

Přesto mám potřebu se vrátit k nejčernější černé.

Za pár dní bude pohřeb. Je to dost děsivý. Mám pocit, že stejně jako svatba, i poslední rozloučení by mělo být na úrovni. Nic v mém šatníku není dost dobrý!
A čeho se bojim nejvíc, jsou ostatní rodinní příslušníci.

Teda na konflikty se "těšim", moje babička je příšera a vždycky dokáže vytvořit děsnou situaci, při které se strhne hádka až na krev. No třeba si to na pohřbu odpustí.

Ale na čeho se děsim, je to oblečení a etiketa. Je to dost složitý, přečetla jsem si pár článků a obávám se, že to nikdo nedodrží. Dneska neni v módě znát etiketu (neříkám, že jsem její dokonalý znalec, ale když je nějaká příležitost, zeptám se strýčka googla, co se ode mě očekává) a u nás v rodině už vůbec ne.

Mám nachystanou sukni ke kolenům, černé lodičky a černou halenku s véčkovým výstřihem - neni to sexy! A samozřejmě silonky, které si možná nevezmu, pokud bude počasí jako poslední tři dny.
Mám trochu obavy, co s psaníčkem, ale mám jedno černé, stejně jde o to, mít v něm svůj vlastní kapesník. Ale zase na druhou stanu, co kdybych zvolila tmavě hnědé? To by asi nebyl problém, protože moje sukně je z krajky a má béžovou spodničku.

Hmm, docela to řešim. Také si myslím, že by to chtělo aspoň fascinátor, nebo klobouk. Člověk nemusí vypadat jako černé cosi, bez invence...

A kytice. Není to jen tak, když koukám na některé ty pohřební umělé hrůzy, zvedá se mi kufr... A bohužel, prababička neměla nikdy nic oblíbeného. Neznám její oblíbenou barvu, abych mohla nechat uvázat něco, co by jí udělalo radost i jako živé...

A ještě něco. Mám strach, že budu brečet.

So long and goodnight!

16. srpna 2012 v 23:21 | DareDareDevil
Minulý měsíc jsem byla na pár dní na návštěvě u příbuzných... Jako menší jsem tam se sestrou a mámou jezdívala dost často.
A někdy jsme bydlely u prababičky.

Dodnes si vybavuji to, jak na mě působil ten pokoj, ve kterém jsme spaly. Ráno tam svítilo sluníčko a voněly tam bylinky. Vedle dveří byla ohromná skříň z lakovaného masivního dřeva. Tajně jsem jí otvírala. A dvě postele, jedna kovová.
Prababička byla dost dlouho čilá a dlouho pořád něco sbírala. Vždycky jsme si domů na zimu vozily zásobu čajů. A taky bezinkovou šťávu - tu jsem nesnášela. Stejně tak jako jsem nesnášela moskvu (chleba) s medem.

Abych to snědla, tak mi dávala drobný, 2 nebo 5 korun. Na mě to tenkrát platilo :-)

Nejvíc jsem v jejím bytě milovala červený koberec v obýváku, závaží jako z obchodu 20.let, svatební fotku, šicí stroj a tu kovou postel, na které jsem spala.

Nejvíc jsem nesnášela záchod s malým prkýnkem v šílený zelený barvě a s hnusným červeným linem a tu hnusnou umakartovou koupelnu, do které se vešel jen jeden člověk... Nechtěla jsem se tam sama koupat.

Když jsem tam teď byla, vynadala mi za piercing, ale od starých lidí, jako byla ona, těch co zažili válku, to není to stejný, oni prostě žili jinak... Tetování si naštěstí nevšimla. Taky kroutila hlavou nad tím, že chci být, čím chci být. Byla taková skoro jako když jsme byly malé... Rodina si dělala srandu z toho, že bych mohla porodit PÁTOU generaci.

Nechtěla se fotit, ale nakonec jsme jí přemluvily. Ty fotky jsou nejspíš úplně poslední fotky, které kdy kdo vyfotil. Stejně jako moje setkání s ní. Se ženou, která pro mě byla tak vzdálená a přece tak blízká. Nikdy jsem jí nějak zvlášť nemilovala a ani ona mě, přesto ale, když se na sebe podívám do zrcadla, je tam vidět víc, než u jiných jejích vnoučat a pravnoučat. Zvlášť u mě. Jsem celá máma. A máma celá babička (a její sestra) , prabababička.

Nebrečím... Nemám k tomu sklony.

Ale vzalo mě to víc, než bych řekla.

Zítra má můj otec narozeniny a dnes mi zemřela prababička. Podivná shoda náhod.

Život je příliš nevyzpytatelný.

And what's the worst you take, from every heart you break ?

Doufám, že ho neobjevíš!

14. srpna 2012 v 11:06 | DareDareDevil
Tak to si teď říkám, když jsem se včera neovládla a napsala článek na blog z JEHO PC a ZAPOMNĚLA jsem zmáčknout Ctrl+Shift+N !!!

Nejsem si jistá, že chci, aby znal můj blog... aby znal můj život, ať to s "námi" dopadne jakkoliv... Přeci jen, nejsem svatá a ani nebudu a chlapi tohle prostě neunesou...

Na druhou stranu, "hodně" lidí ví, že mám blog, když se k tomu náhodou dostaneme, nezatajuji ho. Myslím si, že blogování je fakt super (ne neni mi 12 :-D) uvolnění. Je to lepší než papírovej deník, protože se sem tam najde někdo, kdo se k něčemu nezávisle vyjádří, či porad.

Jenže jakmile jde o vztahy a sex, je opravdu lepší, aby to dělal někdo, kdo vás nezná ;-)

Moje hodě dobrá kamarádka se jednu dobu hodně snažila zjistit, jaký že to mám blog. Nedozvěděla se nic... Musela bych ho smazat, protože je to drbna (přesto jí mam ráda) jak sviň a do druhého dne by celé město vědělo kdy, kde a co :-) naštěstí ne s kym, protože pro většinu mých ... hmmm... PROTĚJŠKŮ mám přezdívku...

Zajímavé je, že ty přezdívky začaly už v době, kdy se mi kluci jen líbili... ;-) Asi jsem vždycky v hloubi duše věděla, že to nebude dlouhého trvání ;-)

No zpět k výše uvedenému... Asi to budu muset trochu promazat, hlavně fotky, protože bez obrázků neni jistoty a příště už NEUDĚLÁM takovou fatalní CHYBU, ó bože můj!!!

Jsme kamarádi...

13. srpna 2012 v 9:39 | DareDareDevil
Už je to tady zase, sráží se to a sráží, až se to vysráží... Už mě to nebaví... Kde je sakra chyba? Pořád dokola, každý tři měsíce potkám nějakýho joudu, kterej mi pak řekne něco jako: "Jsi moje kamarádka."

NO DO HÁJE, já svoje kamarády mám!!! Nepotřebuju žádný další rádoby kamarády. Zvlášť ne z těch, co si je "vybírám" jako potencionální patnery... Ježiši...

Od teď budu randit jen s hezounkama, protože když už mám skončit jako prošlej jogurt, tak ať z toho taky něco mám.