Prosinec 2012

Dva psi v bytě

31. prosince 2012 v 13:07 | DareDareDevil
Tak za sebou máme první noc... Trochu ve mě hlodá červíček pochybností, já jsem totiž realista.

Ale kdyby jste viděli, toho podvyživeného pejska. Je to úplně stejná rasa a velikost jako ten náš, ale má půlku váhy. Vypadá jak z koncentráku. Nejspíš ho i mlátili, podle toho, jak reaguje na ruce.

A je tak vděčnej.

Jsem zvědavá, co bude dál, náš pes ho zatím nemůže vystát. A já než si zvyknu na novej zvuk, tak se nevyspim. Vím, že jsem si na sebe upletla bič.

Jenže i pro mě je to tak lepší, nebudu mít čas myslet (natož vyvádět) na kraviny. Volnej čas, stejně jako každej pokrok u pesanů mi bude milejší.



Kamarád z útulku.

29. prosince 2012 v 15:23 | DareDareDevil
Potkala jsem krásnou psí duši (ne nejsem magor), a chci mu udělat hezčí půlku života.

Jednoho psa už doma máme.

Ani jsem nečekala, že by mamka byla tak rychle pro.

Moc si přeju, aby se ti dva ( snad ten náš prdlouš nebude žárlit) spřátelili. Protože pak toho druhého vezme i sestra na milost.

A ještě něco - nesnášim lidi za to, že toho nebohého 4 nohého tvorečka odloží. A to i v případě, že jsou to idioti, musej frajeřit a velkýho psa zkazej svojí výchovou. Když na to nemám, tak si psa nepořizuju. Naprosto souhlasím s článkem od Tai Todd (http://tesska.blog.cz/1212/prezili-jsme-a-to-ostatni) - ano, pořád mi nejdou vkládat odkazy....

Nesnášim politiky za to, že nejsou schopni přispět na provoz útulku pořádný peníze... To jsou lavičky za 50. tisíc, namastit si kapsy... Ale dotace potřebným žádný. Kvůli tomu tam ti pejsci prostě musej přežít... A třeba i dožít.

Jsem špatná z toho, že tam byl plnej kotec štěňátek, který možná nečeká hezkej život.

Jsem špatná z toho, že nemůžu pomoc víc, než jen venčením.

Tak snad nám to s Jerrym vyjde :-)

Osobní konec světa...

22. prosince 2012 v 15:06 | DareDareDevil
... toho starýho... A otvírám dveře tomu novýmu.

Změnila jsem operátora a vzala si nový číslo. Všichni nevyžádaní milenci nebudou mít šanci. To starý jsem se totiž rozhodla úplně zrušit.

A ano, odstřihnout se i od hrstky lidí, se kterýma mě spojovalo jen to telefonní číslo.

Minulost je divoká a budoucnost ještě divočejší, když nevíme, co nás čeká, ale proč nezačít s čistým štítem?

Žádnej Architekt, žádnej nevyzrálej punker, žádný obtěžování od lidí, společností. Od babičky...

Původně jsem chtěla zrekapitulovat rok... stalo se toho hodně a ne všechno bylo fajn, ale tak nějak mě to posouvá pořád dál. Jenže...

To telefonní číslo se mnou bylo celá středoškolská léta (ten rok na vejšce můžu směle zahrnout do toho).

Bylo s mým prvním klukem na gymplu, s prvním čistě sexuálním vztahem, první opileckou smskou, prvním hezkým silvestrem s opravdovými přáteli, s první láskou, i první porozchodový depce, na který jsem před A2 nevěřila.
Bylo se mnou, když jsem měla vztah s klukem, kterej podváděl přítelkyni se mnou (ano stydím se za to, ale obhajovat se nebudu), když jsem zkoušela peří, když jsem provolala svoje první volný minuty, měla svůj první paušál. Zažilo 3 telefony, jeden z nich jsem milovala, a dodnes nemůžu přenést přes srdce, že umřel.

Bylo tu, když jsem radila kamarádkám ohledně vztahů, když jsem dostala psa, když jsem čekala, až se mi ozve.

A bylo pěkný.

Sbohem. Tohle je konec. A těším se na začátek :-)


Hezkej nebo hnusnej, všichni si myslej, že jsou nejbožejší!

19. prosince 2012 v 14:00 | DareDareDevil
Včera to byla tragédie.

Zjistila jsem, že abych s nima vydržela, tak musim pít... Jenže když piju, tak pak dělam divný věci.

Přišel pozdě. Nebyl až tak ošklivej, jak jsem se bála, ale to jen do doby, než mi začal chmatat na ruku, to začal být přímo odpornej. Po třetí skleničce jsem ho nechala (to jsou ty divný věci). Asi si myslel, že si myslim, že je boží, no mě z něj bylo šoufl.

Bohužel, se neumim včas zvednout a jít.

Měla jsem odejít hned po skončení filmu. Jenže... Cítím se prostě sama. Domu se mi nechtělo. Neděsí mě samota, ale občas si chci popovídat s někým živým. Obvykle naprosto nevhodným.

Když mě políbil (už se tomu nedalo vyhnout), myslela jsem, že hodim šavli. To co dělal, se ani nedá popsat. Jen jsem čekala, až už mi pojede autobus a nechala ho, ať si dělá co chce. Ne až úplně!!! S tím bych nespala, i kdybych byla úplně na káry, to bych si sebe pak fakt nemohla vážit.... Ale prostě měl potřebu na mě chmatat. Bléééééé.

Ale co bylo nejhorší, ty jeho kecy, jak měl na po koncertech spoustu hezkejch holek, že mu do postele skáčou samy a nemůžou mu odolat. Nevim teda čemu, ledaže by mě pověst postelovýho kance, ale podle toho co dělal (a vůbec neuměl líbat) si myslim, že tím to taky nebude.
Že už viděl všechno a ničím ho nemůžu překvapit. Hahahahahahahahaha...

Směju se ještě teď, a rozhodla jsem se, že se prostě už neozvu. Jednoduchý, vždyť ona mu "bolavou dušičku" nějaká kráska pofouká.

Mám z toho 2 poučení - na rande zásadně, když je aspoň trochu teplo (můžu fakt kdykoliv odejít a nebýt závislá na mhd) a 1 sklenička a dost. Už jsem dost velká, abych to zvládla.

Vlastně poučení č.3 - nač chodit na rande s ošklivym klukem, když jsou stejně sebestřední jako ti hezcí? :-)

Někdo mi leze na blog?!

17. prosince 2012 v 23:15 | DareDareDevil
Mám teď takový vášnivý a hledací období. Hledám nový a hlavně pro mě zajímací blogy na blog.cz...
Protože ty většinou nemají módní přesah, kdežto na blogspotu (např.) je to z 90% jen o fashion blogování.
Chci vědět, jak to dělají ostatní. Jak moc nechají nahlédnout do svého soukromí a kolik jsou ochotni prozradit.

Už delší dobu přemýšlím, že bych tu chtěla mít nějaký rámcový přesah, píšu sem hlavně sračičky, můj život je furt dokola a řešim hlavně chlapy... Já vim.
Jenže toho dělám i víc.

Ale...

Už tolikrát jsem si někde přečetla, jaký problémy působí, když je blog až moc veřejnej i osobní prostor, že se toho dost bojim. Neni tak těžký něco najít.
A já bych se pak asi musela jít zahrabat do země, i přes občasnou editaci článků.

Protože si neberu servítky. Protože jsem nepoučitelná. Protože pro mě tabu neni tabu.

A tak si říkám, že než zažít ten pocit bezmoci, kdy mi někdo cpe svůj (pro mě nevyžádaný) postoj, nutí mě něco vysvětlovat, nebo nedej bože mi zbytečně "zkazí" onu důležitou pověst, tak to radši zůstanu jen u mého DareDareDevil já, který bydlí v prdelákově, má několik kérek (který mě taky dost určujou) a žije, jak nejlíp (ne)umí.

P.S. Zítra mám zase rande. On je punkáč, děsně se oblíká, má kapelu, hraje na kytaru. Kytaristu jsem ještě neměla. Hmm, neni hezkej. Snažím se na to koukat z duchovního hlediska, ale obavám se, že pro mě vzhled (musí se mi líbit no... chemie zasraná) hraje velkou roli. Já se dokažu přetvařovat, ale to neni hezký. Tak snad se do mě nezamiluje... To bych měla zase smůlu.


Nákupní horečka.

16. prosince 2012 v 15:54 | DareDareDevil
Včera jsme byly s mamkou v Drážďanech, ona prvně, já poněkolikáté.

Vlastně mě mrzí, že tam nejezdím častěji (a že neumím slovo německy), ráda bych to město opravdu objevila a ne jen nákupní centrum/vánoční trhy/Zwinger...

To město je pulzující, lidi tam opravdu žijí, smějí se a baví.

Jezdí tam hromada Čechů, touhle roční dobou. Je sranda, že já je poznám na první pohled, mluvit nemusej. Ty nejblbější pohledy na moje oblečení a styl jdou právě od nich ;-) Němci si mě ani nevšimnou, naopak, často se mi stává, že si se svým "halo,danke,čus" vystačím, aniž by někdo pojal podezření, že jsem cizinec ;-)

Každopádně, my jsme tam NEjely nakupovat, já od jisté doby nemám potřebu vyhazovat peníze za drahé sezónní kousky, které mají nulovou hodnotu a pak se vyhodí a protže jsou umělé, zbytečně zaneřádí planetu.
Přesto jsem si nakoupila...

Omylem. Fakt omylem jsme s maminou našli jeden sekáč http://www.humana-second-hand.de/mode/first-class.html, ve kterém jsem si pořídila celovlněné pončo s norským vzorem v tak krásně sv.modré barvě - podle mě je to holubí modř, cena úplně bombastická.
Mamka si koupila za nějaký 400 kabát z vlny a kašmíru, teploučkej, heboučkej, minimalistickej. Prostě super.

Z takových nákupů mám vždycky radost, i přesto, že mi jí nejspíš brzy zkazí někdo civěním. Tady v prdelákově se styl nenosí. (Tenhle týden mě lidi fakt bavěj, už tolikrát jsem slyšela, že si jedu ten svůj styl;-))

A ještě jedna věc. Vrátím se na vejšku. Když mě vezmou. Když ne, vypadnu dělat au-pair.

Edit: A jestli pojedu pryč, tak se velkym obloukem vyhnu anglii... Začínám být na tu zemi alergická.

Jídlo, jídlo, jídlo...

14. prosince 2012 v 20:35 | DareDareDevil
Otravuju s tím úplně všechny, tak proč ne blog.

Vůbec bych se nedivila, kdyby se mnou nikdo nechtěl mluvit a ani se kamarádit.

Zjistila jsem, že mi dělá určité "duševní dobře" mluvit o jídle. A o mě. A obhajovat se. Nechápu proč, protože já o sobě celkem nerada mluvím...
Ale jistá spojitost mě napadla. Když měla moje ségra anorexii, musely jsme jí doma pořád hlídat a páčit z ní, kolik toho snědla a nesnědla a řešit, když nesnědla.

A já mám teď potřebu všem dokazovat, že nejsem žádná anorektička - soudě dle mýho těla, by mě za ní ani nikdo považovat neměl. A musim o tom pořád mluvit.

Doma všem hlásím, kolik jsem toho snědla (jsem to ale šikovná holčička, že?) a dokonce, když jsem byla na rande s tím modelínem, tak jsem mluvila o mně a jídle a on se včera zeptal, kolik jsem toho snědla!?!
Tak to musim působit jako magor (ale snadno opitelnej ;-)), když už i tak sebestřednej typ se mně na to ptá.

Naštěstí se mi trochu vrací chuť. Naneštěstí jsem ve středu málem blinkala - kdybych nebyla ze zvracení tak vyděšená, tu šavli bych hodila. Nedojedla jsem jídlo.

Mám pocit, že celý den je jen a jen o jídle. Jedno jídlo, druhý jídlo, třetí jídlo, čtvrtý jídlo. Cože jídlo!

A nejvtipnější je, že teď, narozdíl od předchozích let, děsně ráda jim venku a s někym. Vyloženě si to užívám, tu společnost při jídle. Jíst sama mě netankuje. Sama nejím.

Jenže když jím venku, dělám ty divný věci, který obvykle, ale pro ostatní je to peklo.

Panini a všechny tyhle toustovo/bagetovo/kebabový jídla zásadně trhám na menší kousky. Když to nejde, divně to okusuju a oždibuju, vyndavám části jídla, aby se mi to lépe ukusovalo.
Jídla s vidličkou a nožem jím jen vidličkou a zase z nich dělám miniaturní kousky na miniaturní porci vhodnou na vidličku tak, aby na ní bylo všechno.
Zeleninu krájím na malé kousky.
Rýži a salátové nebo jinačí pokrmy složené s drobných součástek prohrabuju vidličkou, jako bych hledala zlato, nebo co.

Čuchám si k tomu, než to ochunám.

A tvářim se, jak kdyby to bolelo!

To je takovej problém, mít s jídlem normální vztah?

P.S. Dělala jsem takovej malej soukromej průzkum a zjistila jsem, že hodně holek okolo mě má divný jídelní návyky, hlavně ty z nás, které jednou byly buclaté, shodily a děsí nás představa, být znovu tlustoprdky. Takže to nejpíš souvisí i s viděním našeho těla...

Např. moje kamarádka ze základky má výčitky z každý kostičky čokolády, což je její jedinej hřích. A taky se omezuje, nejí všechno, co jí chutná, aby nepřibrala.
To já teda jim hlavně, co mi chutná, jinak bych se nenajedla vůbec.

O.P.S. Více holek se shodlo na tom, že se neustále srovnáváme se štíhlejšíma a závidíme jim. A třeba konkrétně já, "mám ráda" (tohle je v opravdu velkých uvozovkách), když tlustí lidé jedí. Mám chuť je vykrmit k prasknutí. Zatímco jiné holky je nesnášejí, jako odraz své minulosti...

Zajímá mě Váš názor (anketa/komentář), má někdo taky takový "problémy"?


Moje lesbické já

12. prosince 2012 v 13:04 | DareDareDevil
"Holka nebo kluk,
mě je to fuk."

Vlastní básnická tvorba na začátek :-D

Nikdy jsem nebyla moc na škatulkování a ohraničování čehokoliv. Tudíž i sexuality.

Nikdy jsem netvrdila, že jsem bisexuálka. Ať to bylo módní, nebo ne.

Nikdy jsem se zbytečně nelíbala s kamarádkou v nácti, jen abych na sebe upoutala pozornost.

Ale vždycky se mi líbili androgyní kluci a vždycky jsem tvrdila, že bych nejradši žila s holkou, protože prostě klukům nerozumim.

A až do včerejška se mi nestalo, že by o mě měla zájem hezká holka, resp. holka, která by se líbila mě.
Až do včerejška mě holka takovymhle způsobem nebalila. Hladina alkoholu dělala svý, ale nejsem ten typ, že bych se vyspala z kocoviny a najednou změnila názor ;-) A ona ví, co chce.

Katy Perry to vystihla naprosto přesně :-)


Holky maj úplně jinej styl líbání.
Holky jsou fajn.

Jednou chci zkusit s holkou úplně všechno.

Jsem magor, magor, magor...

11. prosince 2012 v 12:52 | DareDareDevil
Píšu to víceméně pro sebe (abych za rok mohla porovnat svůj život), proto použiji perex... Ale klidně a ráda si přečtu nějakou radu.


Dokola!

10. prosince 2012 v 12:30 | DareDareDevil
Moje stále se opakující rutina - rande.

Dnes bych měla zase jedno mít. Bolí mě z toho hlava.

Neni to pseudointelektuál, jako obyvkle, ale namachrovanej boreček, co dělá modela, tělo má jak z photoshopu (ano, jedna z mála hlášek, která se mi fak líbí) a chce dělat moderátora na Nově. Bleeee. Taky soutěžil v Muži roku.

Krasavec... Neměla bych skákat štěstím, že se mnou takovej hezoun chce jít na rande?

Pche.

Bude to rande, hodiny psaní si (já z důvodu, abych zapomněla na předchozí neúspěchy) a pak ho to přestane bavit. Jsem hodná holka a mám svojí hlavu. Nuda.
Nikdy mu neřeknu, jako jiný holky, jak je úžasnej, protože jsem studenej psí čumák a nevidim důvod někomu takovýmu pochlebovat. Nuda.
Nebudu s nim chtít mít sex. Nuda.

Dávám tomu 14dní až měsíc. Moje standartní doba. Pak bude čas na někoho novýho. Asi pro změnu pseudointelektuála.

P.S. Už to zkoušel s vínem a filmem. Chudák ale neví, že já mám na sex vibrátor. Ne, nechci a nepotřebuju chlapa. Chci opravdového přítele.

O.P.S. Nikdy jsem nesbalila kluka, všichni sbalili mě. A já se neumím vymotat ze začarovanýho kruhu. Proč sakra neřeknu, ne, na žádný kafe nepůjdu?
Protože, co bych v tom životě měla...

Nesmyslná trápení...

9. prosince 2012 v 12:33 | DareDareDevil
Pro mě je nesmysl to, když se trápím kvůli něčemu, co je absolutně nevýznamné (ne v danou chvíli samozřejmě) a naprosto vždy to nikam nevede.

Za největší nesmysl svýho života považuju nesnášenlivost svý postavy. Vím, že můžu hodně změnit a taky vím, že oproti jinejm holkám a ženskejm se nemám za co stydět.
Ale co mi poslední dobou opravdu vrtá hlavou a nedokážu to pochopit je, že mi nechutná!

Je to přece totální nesmysl, aby mi nechutnalo, protože já mám jídlo (dobrý jídlo) ráda!!! Miluju ten pocit, když si udělám něco, na co jsem se těšila, dám si to na talíř a snim. Nebo ne? Já už ani nevim.

Moje hlava se rozhodla, že mi nic nechutná a žaludek jí v tom vydatně podporuje. Moje chuťový buňky zmizely a beru na milost jen malé množství potravin. Jím jak 4leté děcko, mám svou malou mističku, v ní malou porcičku něčeho a když to jím, nemám absolutně žádnej pocit. Soukám to do sebe, jako bych jedla cihly. A fakt mě to štve.

Protože tenhle nesmysl si bere svou daň. Žádná energie, lámavé vlasy, suché vlasy, suchá kůže... A hlavně ta energie. A všechno je mi jedno, nemám z ničeho radost.

Jenže jak se takového nesmyslu zbavit?

Já mám Vivaldiho, já jsem v klidu!

8. prosince 2012 v 12:45 | DareDareDevil

Tak... A je ze mě hypsterka...

3. prosince 2012 v 17:18 | DareDareDevil
a nebo histerka :-D

Záleží čistě na úhlu pohledu :-)

Abych pravdu řekla, do obojího mám určitě dost daleko, ale zdánlivé maličkosti vždy o něco víc ostatním říkají, jací teda jakože jsme :-)

Ad 1) Mám nový brejle. Ty brejle jsou pěkný, ale i obroučky podléhají módním trendům, tudíž jsou dost hipsterský. Hodně jsem totiž chtěla něco v tomhle stylu už kdysi, ale to se bohužel nenosily... Megatutově hipsterský byly jen ty z New Yorkeru s falešnym sklem, co se hned poškrábalo a nosili je všichni pod 15 ;-) A co si řekne náhodný, mě neznající kolemjdoucí člověk? "Ty voleee, hipsteeeer!", ukažme si na ni.

Ad 2) Telefonuji s máti, má naprosto příšerně matkovský cancy (známe) a už mě pomalu ale jistě vytáčí, protože to žere moje volný minuty, který se daj využít mnohem líp. Já jsem člověk klidné povahy. A tak si říkám, hlavně v klidu, když v tom řekne takovej canc, že na ní zaječim do telefonu a zavěsim.
A co si řekne náhodný kolemjdoucí člověk? "Ty voleee, hysterkaaaa!", ukažme si na ni.

Tím chci jen říct, že by lidé neměli dávat na "první dojem", aneb, jak by řekli šprti, eeee vzdělanci, neměli bychom dělat chyby v sociální interakci. Víc se třeba usmívat, víc být milí na ostatní, víc být sví a šílení.

Mějme se rádi, já jdu hystoricky a histericky zpívat koledy.


Nic důležitýho.

1. prosince 2012 v 14:41 | DareDareDevil
Můj tatér je idiot. Tečka.

A odchází do Phy do jednoho velice uznávaného tetovacího salonu. Vykřičník.

Sere mě to a né, že ne. Dva vykřičníky.

Hmmm doufám, že se aspoň uráčí mi dodělat tu zahrádku, když už jsme domluvený, protože je to na dlouhou dobu poslední věc, kterou budu mít. Tečka.

Můj tatér je pro mě totiž jako gynekolog. Tečka, tečka, tečka.