Leden 2013

Potřebuju se nutně vypsat...

23. ledna 2013 v 12:21 | DareDareDevil
Dneska mi psal bývalý milenec... Bývalý proto, že jsem ho impulzivně vymazala z telefonu a z fb. Na co tam mít dalšího kreténa... Že jo.

Ale on se kupodivu jakože divil, že jsem mu já (!?!) nenapsala? A co čekal? Že ho budu bombardovat smskama, proč byl někde s nějakou jinou, když má mít jen mě?! Teď se mnou samozřejmě demonstrativně nemluví.

Ale o to nejde, já jsem ho stejně měla jako výplň mýho k ničemu života.

Jde o to, že jeho kamarádi jsou - kluk, se kterym jsem měla sex na gymplu - můj první kamarád s hvězdičkou, a kterýho bych už nejraději nepotkala. A kluk, co chodil s jeho ségrou, je to úplně stejnej blbec, a můj současnej kamarád s hvězdičkou.

Zasraný maloměsto. Jsem prostě v píči. Protože z těch všech ucházejích kluků jen já jsem je měla snad všechny (samozřejmě, že neměla!!! Jen přehánim, aby vyzněla dramatičnost situace. Už prostě nemůžu vycházet z domu...) a snad všichni se znaj. Možná bychom si mohli dát gang bang... Haha haha haha (to je hysterickej smích).

Já prostě potřebuju přítele. Kluka, kterej bude se mnou a pro mě. Protože jinak se budu muset odstěhovat na Mars asi.

Já chci umřít!

Edit: pitomá písnička, ale ten text sedí...

Jsem prostě masochistka...

18. ledna 2013 v 17:16 | DareDareDevil
Ne v tom sexuálním slova smyslu (i když... vzhledem k tomu, jak často mívám modřiny...).

Od určitýho věku co se plácám ve vztazích, a žádnej mi nevychází (ne neni to mojí vinou), si říkám, že bych si měla dát chvilku oraz. Prostě se vykašlat na to, proč mi nepíše tenhle, ale píše mi tamten. Že vlastně oba stojej za hovno. Že nevim, jak mu říct ne, tak mu radši nenapíšu.

Jenže dát si oraz znamená sedět doma na zadku. Protože jakmile s holkama vyrazim se pobavit, hned se nejmíň jeden trouba přichomýtne a jsem tam, kde předtím. Začnu s tím, že mu dám svý telefonní číslo!

Nevadí mi to, sedět doma. Moje játra a peněženka si celkem užívaj. Ale moje hlava, ta dělá pravej opak.

Mám pocit, že jsem k ničemu, život stojí za hovno, a tak dále, a tak dále, dokud mi nenapíše jeden z té řady idiotů (ten jedinej normální, kterýho chci, na mě z vysoka sere... Překvapivě). A já, místo abych to okázale ignorovala, když si dávám tu pauzu, tak zase zabředávám do nikam nepokračující konverzace. Kdy on je na mě protivnej a já si hraju na milou naivku.

Tenhle kluk je vůbec extrém. Nechutně žárlivej a samolibej nadsamec, kterej se tváří jako velkej intelekteuál. Sere mě. Neskutečně. Nadávám na něj každejch 5 minut.

Ale najednou má můj život smysl :-) Najednou, jsem spokojená. Jako pravej Čech, stěžuju si a je mi fakt dobře. Nechávám si "srát na hlavu" a cejtim se skvěle - tím sraním na hlavu myslim to, že on si myslí, že mu věřim, že nezajížděl s cadillacem do garáže. Podle mě vystřídal několik stání. Protože je to samolibej parchant.

Achjo. Proč, proboha, proč nemůžu potkat skvělýho kluka, kterej by mě doopravdy chtěl a neterorizoval. Kdoví, jestli bych z toho měla vůbec radost...

Jedno je jasný, dokud ho nepotkám, budu si způsobovat další modřiny. Jsem MAGOOOOOR!


Já už mám jaro

15. ledna 2013 v 14:10 | DareDareDevil

čerstvý, opuchlý, bolavý.... chci další :-D

A ja sprostá som si kvôli tebe oholila nohy

14. ledna 2013 v 11:11 | DareDareDevil
Nohy... Nohy... Nohy...

Každá z nás chce mít krásný nohy, protože prostě, když má ženská krásný nohy, je to něco jako brána do nebes, která končí rájem v podobě jistého orgánu ;-)

Vždycky jsem si myslela, že mám celkem hezký nohy. Bylo mi to několikrát řečeno a tak jsem svou nenávist směřovala na jiný části těla.
Taky jsem vždycky věděla, že nemám stehýnka jako laňka, nýbrž jsou mojí silnou stránkou lýtka. Nehledě na to, že má stehna jsou zakončená obřím pozadím :-D Ale i to jsem měla vždycky.

Od září pravidelně cvičím. Začala jsem kvůli bůčku na břiše a nulový fyzičce. Chtěla jsem prostě zpět to staré ploché bříško. Pořád tam mám něco, ale neni to špek ;-) A co se týče fyzičky, už se nezadýchám do pitomýho kopce (fakt mi bylo trapně, když mě předběhla i důchodkyně) a nebolej mě záda od prsou. Tudíž mise splněna.

Tím, že jsem začala cvičit jsem všude ubrala nějaký ten centimetr, ale můj zadek zůstal stejně obří a moje stehna zeštíhlela jen o málo. I tak jsem byla spokojená, protože ze přední strany mám dokonale pevnej sval, už nemám ručičky jak dvě tyčky, ale i tam mám takovej jakože sval (ne fakt, když zatnu ruku, jsem namakaná :-D) a i ta lýtka se mi vyrýsovala a zbavila se zbytečnýho tuku.

Takže spokojenost do doby, než jsem viděla tyhle fotky z letošního silvestra!


Jsou tam dvě obří kejty. Šunky. Nevim jak tu věc nazvat, zakončený mým obřím zadkem. Můj zadek je dědičná záležitost. S tím asi nic lepšího neudělám. Ale ty kejty? Ode dneška si můžu říkat Stehnoslava Velká I. ...

Když jsem to říkala mámě, tak mi suše odvětila: "Ale to je normální, já je mám taky." Jo, moje máma má taky takový, jenže má taky o 10 cm víc a já se prostě nehodlám smiřovat se dvěma dědičnýma vadama. Stačí, že jsem nejmenší z rodiny a každej si ze mě dělá srandu.

Ta fotka je pěkná podpásovka, na druhou stranu, takovej hnací motor a taková motivace, že to jsem v sobě v životě necítila. Tudíž mám další challenge. Zkusit překonat dědičnost. Bez liposukcí a dalších hovadin, na to já moc nevěřim ;-)

Ještě jedna věc. Já moc nemusím fashion blogerky. Většinou jsou to holky, se standartní hubenou postavou bez tvarů - tudíž mě vůbec nepodobné. A jejich modely mě nemají jak inspirovat, když vím, že já v tom budu vypadat minimálně divně :-)

A proto mám ráda ty "tlusté" (ony to o sobě samy říkají, tudíž, zde to neni vůbec hanlivě myšleno). Protože na nich je vidět, jak vypadá oblečení na tvarech (někdy ne zrovna lepých). A taky se mi líbí jejich odvaha, protože i já mám pár věcí, na který jen koukám, ale nemám se k tomu si je vzít ;-) Samozřejmě ony mají jednu velkou výhodu - nebydlí v čechách...

Na http://girlwithcurves.com/ chodím, když potřebuju na nějakou slavnostnější událost a nejsem si jistá.
Na http://archedeyebrow.com/ chodím, protože tahle holka je vážně ulítlá a naprosto si nosí co chce...
Tato blogerka http://curiousfancy.com/ obléká i sebe jako panenku a víceméně tam koukám po šatech ;-) Že bych si jako nějaký ušila (ha ha ha ha).
A tyhle sleduju čistě pro radost i inspiraci http://www.gabifresh.com/; http://elsa.elle.se/; http://www.leblogdebigbeauty.com/.

A všem těmhle holkám závidim, že jsou spokojený jaký jsou a nevstávaj s myšlenkou na stehna ;-)

Day 1

11. ledna 2013 v 10:56 | DareDareDevil
Jakože moje oblíbená... To je hodně těžký, protože já prostě všechny miluju. Resp. když slyším někde něco, tak hned křičím: "Tuhle miluju!" a pak tancuju. Což je dost padlý na hlavu. Jenže já jsem ulítlá.

Doma se to dá celkem s přehledem praktikovat, venku je to už o něco podivnější (ještěže v obchodech většinou hrajou příšerně.

Nakonec jsem rozhodla vybrat písničku, kterou mám opravdu ráda už od dětství a dlouho jsem ani nevěděla, jak se jmenuje.
Vždycky když jí hráli, tak jsem měla takovej ten smutno - veselej pocit. Neni to zrovna the best of 90' ( vlastně to vůbec neni best of, ale láska si nevybírá ;-) ), ale je to moje dětství a vlastně i moje současný dospělý dětství. Je mezi náma takovej romantickej vztah :-D


Edit: Navíc je Emilia ze Švédska!!! A Švédsko já miluju.

Ideální muž? Námořník!

10. ledna 2013 v 19:16 | DareDareDevil
Sexy potetovanej, větrem ošlehanej, tak akorát osvalenej, s tím drzým úšklebkem na tváři a volností v duši.

Měl by mě připíchnutou v kajutě na té klasické pi-up fotečce, jen ve spodním prádle. Posílal by mi pohledy ze všech koutů světa a kdykoliv by se vrátil domů, užívali bychom si jeho vydělanejch peněz (samozřejmě, že něco propije a něco vrazí do společnic, nejsem naivní). Užívali bychom si naplno. Tak aby se rychlost utrácení rovnala jeho potřebě odjet;-) A vždycky by mi přivezl dárek.

A až už se na moři neudrží, přestěhujeme se někam na pobřeží (třeba do Norska, aby to mělo ten správnej feeling, přece jen, Švédsko má jen zátoku ;-) ) a on bude rybařit.

Samozřejmě můj námořník by si ve volném čase zahrál na kytaru a přečetl knížku. Možná by byl i zdatnej matematik, bůh ví...

P.S. Kdyby chtěl někdo tvrdit, že jsou i jiná povolání podobného charakteru, tak nesouhlasím. Vojáci bývaj duševně chorý, hudebníci sice cestujou a posílaj pohledy, ale nejsou na moři, tudíž stesk po domově neni tak velkej a ochotných fanynek je víc, než sociálních pracovnic :-D Mořští biologové nebývají sexy.

O.P.S. Začnu s 30 day song challenge. Největší odvaz na kterej se zmůžu.


(Ne)věřím ve šťastnou 13tku ?

6. ledna 2013 v 12:58 | DareDareDevil
Toť otázka... Protože já, já jsem vždycky věřila. Pátek 13.tého byl pro mě funny den a 13tku jako číslo mám ráda.

I když pravda je, že když mi bylo 13, tak jsem nebyla zrovna nejšťastnější člověk na planetě. Zatímco ostatní se po odpoledni flákali venku, já buď chodila na klavír (nebo cvičila na klavír), flétnu, výtvarku a sbor. Když nebyl kroužek, tak jsem se musela (to už snad ani dneska nikdo nezná) starat o půl roční mimino. Prostě musela.
Nebo uvařit, dojít nakoupit. A žádný odmlouvání se netolerovalo. Moje matka je v tomhle jak za komoušů :-)

Ještě bych zapomněla, že většina holek s někým chodila a já ne :-D

Ale zase jsem potkala svého prvního... no, klukem se to nedá nazvat... a poprvé se líbala. A nějaký ty pěkný chvíle tam byly taky.
Konec konců, jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Narozdíl od některých mých vrstevnic vím, k čemu a jak se používá pračka ;-) Postarat se o dítě taky neni problém.

Letos to pro mě nezačalo moc pěkně...

Zase jsem se nechala nachytat na pěkný řečičky (jsem opravdu nepoučitelná) a dostala "kopačky" na Novej rok. Umřel mi pejsek - já se upnula na představu, jak budu žít jen pro něj... Hmm tak nic. Místo toho bulim 2h denně.
Měla jsem 3 dny zpoždění menzes. Mám jí pravidelnou, tudíž mě to dost vyděsilo. Jo jasně, kdybych měla celibát, tak se asi nebojim tolik...

A ke všemu, za čtvrt roku mi zas bude o rok víc, a já pořád nevim, čim jako budu (nebo co teda budu dělat). Ta moje krejčová je totální propadák... Vybrala jsem si sice obor na vš, ale já jsem nechtěla zůstávát tady u nás, v zapadákově, kde si člověk nemůže nic oblíct, nic říct, a budu potkávat všechny ty blbce, co mě kdy nechali, a brigádu tady seženete jen když máte známý...
A ani nevim, jestli udělám pohovor...

Strašně ráda bych věřila ve štěstí, ale to je jako zlatý prasátko. Já ho nikdy neviděla a už si začínám připadat jako magor, když pořád doufám.

Sbohem můj Malý Princi...

3. ledna 2013 v 22:38 | DareDareDevil
Takhle jsem ještě nikdy neřvala... Ani kvůli Architektovi, jenž byl moje první láska a nechal mě...

Daneček, moje láska z útulku, (přejmenovaly jsme ho), byl na smrt nemocnej. Ale v útulku tvrdili, že je jen vyhublej, ale jinak zdravej.
Že prý ho veterinářka prohlédla.

Nezdál se nám.

Celou tu dobu, co byl doma, byl tak slaboučkej. Ale za těch pár chvil, kdy měl trochu síly, jsme si ho zamilovaly. Všechny.
Třeba když se rozhodl, že si ve 4 ráno udělá procházku. Ten náš se mohl uvrčet, ale Danečkovi to bylo šumák. Prošel se po bytě a pak zase do pelechu...

A přesto všechno už není mezi živými.

Nebyla jsem na to připravená. Měl se přece vrátit domů, vykrmit se, zarůst, vyléčit nožičky...

Vyčítám si, že jsem mu mohla aspoň dovolit, aby si poležel u mě v posteli.

Tu jeho hlavičku jako makovičku mám pořád "v ruce". Nevím, jak to udělal, ale byla to ta nejkrásnější a nejvášnivější láska.

A pak přišel had a Malého Prince odnesl zpět na jeho planetu.

Tenhle rok už je pěkně zkurvenej. Dost brzo...