Únor 2013

Nemám ráda neobjektivní kritiku...

21. února 2013 v 17:27 | DareDareDevil
Když jsem blog zakládala, rovnou jsem psala, že je to můj deníček. Jsou tu hovadiny, moje osobní bitvy a prohry, vítězství, události, které považuju zajímavé, prostě všechno. V dnešní době, je ta virtuální podoba upřednostněna před papírovou (nehledě na to, že papírový deník je nepraktický).
Nikde nepíšu, kolik mi je, kde bydlím, nebo jak se jmenuji.

Tak, se občas potřebuju vypsat, všechno lidem říct nemůžete, protože jsou svině a hned musej drbat, nebo kritizovat. I když na to nemaj právo. Proto mám tenhle prostor ráda.

V životě by mě nenapadlo, že mě, nebo kohokoliv jiného, kdo píše o sexu, bude někdo kiritizovat za článek, který se ho netýká. Každý bloger má přece nějakou svou formu.
Když se mi jeho článek líbí, napíšu mu komentář, když ne nekomentuji a nebo vyjádřím objektivně, proč se mi to nelíbí.

Lidi, sakra, nechte se žít, bude ná líp! (Básnická vskuvka ;-) )


Cvičím... A ráda!

19. února 2013 v 21:14 | DareDareDevil
Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu někdy ráda cvičit, budu si moc ťukat na čelíčko a myslet si něco o cvocích, ktěří mají místo mozku svaly.
Já jsem přece intelektuál (ha ha ha ha). Tudíž jsem posilovala vždy jen při nošení knížek z knihovny.

Měla jsem ze sportů strach. Učitelka na plavání mě topila. A kozu dodnes nenávidím.

Nebyla jsem úplný dřevo, jen pomalejší. Někdo byl pomalejší v matice, já v gymnastice :-)

A vůbec, tělocvik ve škole je kapitola sama o sobě. Vždycky vás tam nutěj do výkonů, na který jste absolutně neuzpůsobený. U mě to byla ta koza!
Na gymplu to ušlo, učitelka ráda zkoušela nový fitness programy a tak jsme mimo volejbalu, což je moje slabina nr.2 (horší, jak ta koza, protože volejmíč je všude!), dělaly ruzný blbinky.
A rok na vejšce, tak to bylo hlavně o chůzi (nedám na ni dopustit) a v letňáku jsem navštěvovala kozí tance (rozuměj aerobik), protože na mě nic jinýho nezbylo :-(

Pořád mě to všechno bavilo jen jednou za čas. Nepodléhám totiž ani sezóním aktivitám, jízda na kole je příšerná, lyžovat jsem podle mýho zapomněla a plavání (už dneska umim a slušně) mě moc neba.

Letos v září, někdy od 1 - 3., jsem procházela videa lidí, kteří zhubli a vypracovali si postavu a kurevsky jim záviděla. Protože i přesto, že jsem už dávno zhubla všechno to, co jsem na střední nabrala, tak moje postava byla pouze celkem pěkná -a to hlavně oblečená. Ještě štěstí, že mám geneticky danou štíhlost (bohužel ne takovou tu drobnost) a svalovou vybavenost ;-)

A 4.9. jsem začala. S Jillian a 30 day shred, asi jako všechny. Bavilo mě to. Ale že bych si připadala závisla na pohybu a nějak zvlášť mi chyběl, tak to teda ne. Ale aspoň jsem našla něco, co mě konečně doopravdy zaujalo.
Od té doby uběhlo několik měsíců a já s většíma a menšíma přestávkama makala a hledala i jiný (a třeba zábavnější) workouty.

Nevim kdy přesně, ale zhruba v půlce ledna se to zlomilo a nejvíc jsem to pocítila teď, jak jsem byla nemocná. Já cvičení potřebuju. Chci ho, dělá mi radost a hlavně - jsem na sebe hrdá, že jsem něco dokázala.

Původní plán byl ten, že prostě ještě zhubnu (jsem prcek, každý deko je vidět), najednou je plán ten, hezky si vytvarovat postavu a užívat si cvičení, i když třeba na váze nebudou ty kila, jaký bych chtěla.

Poslední a nejlepší věc, co mi moje cvičení dalo je, že opravdu můžu říct: "Něco jsem dokázala."
Můj život je totiž dost tragédie, spoustu věcí vzdám a podělám. Ale tohle, tohle jsem dokázala jen a jen JÁ. A ještě toho hodně dokázat můžu :-)

Barva vlasů je víc, jak barva oblečení.

13. února 2013 v 10:54 | DareDareDevil
Tenhle poznatek mi v hlavě šrotuje už hodně dlouhou dobu. V podstatě dělám výzkum asi rok.

Nejsem z těch, co by měnily barvu vlasů jako ponožky, ne, že bych nechtěla, ale kvalita a ani množství (natož původní barva) mi to neumožňují. Přesto jsem si nějakým tím střídáním prošla. Růžová, červená, tmavá hnědá, svtětlejší hnědá, černá a černomodrá...

A zjistila jsem překvapivou věc. Že, pouze jako bruneta jsem s někým chodila ( což bylo v prváku na střední, kdy jsem propadla kouzlu černých vlasů, a loni, kdy jsem po řůžový a červený měla pocit, že mi hnědá bude slušet). Jako černovláska to mám jen o sexu. Já vím, teď to zavání pochybným článkem na aha, nebo blesk, super.cz.
Ale zauvažujte nad tím.

Uvědomila jsem si, kolik znám černovlásek. A tím myslím holky, které nosí OPRAVDU černou - ne takovou tu hodně tmavě hnědou, protože ta se časem vymyje do světlejší a je vidět, že je to hnědá.
Myslím černou (příp. černomodrou). V mém okolí není žádná taková.

Samá blondýna/baverná zrzka/hnědovlasá. Těch odstínů hnědi je nejvíc.

Srovnávala jsem svoje černovlasý a hnědovlasý fotky. V létě jsem měla hodně světlou (vůči mé původní). Vypadala jsem tak nějak něžněji. Otevřeneji. Přívětivěji.
Já sama jsem hluboce uvnitř měla pocit, že vypadám vyblitě. Miluju ten konstrast, co černá vytváří. Ale je tvrdá, je přísná a zlá. Chyběla mi.

Co se týče barvy vlasů a chození, tak všechny brunetky okolo mě mají vztah, nebo s někým určitou dobu chodí. Většina blondýnek s někým chodí nebo randí (je to překvaivý, ale blondies to taky nemaj lehký) a zrzky jsou zadaný všechny, protože už to konečně neni ostuda, ale přednost. Mnoho mých známých se barví na zrz.

A černovlásky? Nikde. A přitom je to tak pěkný.
zdroj vlasy-in.cz (ale je to vidět na fotce, tak jsem to snad ani nemusela psát ;))

No neni roztomilá? Tohle je účes, kterej bych chtěla na hlavě já, no bohužel moje vlasy nespolupracujou.

Když už jsem u toho, tak celebrity tu černou taky nenosej - jedinej, kdo má teď černý vlasy je ta, co hrála Sněhurku a pak Rihanna, která to ale střídá jak na běžícim páse.
Hodně tmavou hnědou měla chvíli Megan Fox... Černou měla chvíli třeba Christina Augilera. Podlě mě jí slušela víc, než ta peroxid blond, kterou pořád nosí.

Došla jsem k závěru, že si musím vybrat, buď oblíbená barva vlasů, která se mi líbí a připadám si v ní svá, nebo barva, která nestraší pány. Seru na ně :-D

Day 2

12. února 2013 v 18:32 | DareDareDevil
Najít nejmíň oblíbenou písničku bylo fakt těžký. Opravdu hodně hodně hodně těžký, protože jak už jsem psala, já miluju skoro všechno a to co ne, tak neposlouchám/neznám. Tím chci říct, že jsem za svůj život slyšela velký množství věcí, ze kterých by se dalo vybrat, ale ani jedna mi natolik neutkvěla v mozku ( hity od Luneticů se nepočítaj, to byly prostě nájntýs :-) ) . A když náhodou "vim" melodii, tak určitě nevim název :-)

Ale nedávno jsem byla na návštěvě u kamarádky, která je stejně společenská (a vede obdobně akční život) jako já. A jednou z jejích oblíbených písniček je právě ona nenáviděná. Tak si říkám, jestli bude poslouchat tohle, tak s ní za chvilku opravdu nebude nikdo kamarádit ;-)

Nějak jsem si (bohužel) vzpomněla, aniž by mi jí pouštěla (což dělá při každé příležitosti).

Btw ani se nedivim, že jí nemá rádo opravdu hodně lidí. A nejhorší na ní je, že je to "zpívání" nevymazatelný z hlavy!!! Frááájdeeeej, frááájdeeej.
Má ovšem jedno pozitivum, na tak blbý písničky se dělaj nejlepší parodie :-) Mňam :-)


Nuda, nuda, šeď, šeď!

7. února 2013 v 17:57 | DareDareDevil
Já se hrozně bojim a vždycky jsem se bála a vždycky se bát budu, že jsem nudná. Že je můj život nudnej. A on je. Žiju ve vlastní noční můře.

Nedělám nic zajímavýho, nejsem pro nikoho zajímavá. Ani pro sebe ne.

Problém je ovšem v tom, že si to silně uvědomuju a mnohem silněji mě to irituje.

Já prostě nemůžu žít život tímhle stylem, nějak jako vystudovat, pak do práce, když se poštěstí, tak nějakej ten partner(v mém případě spíš kamarád s hvězdičkou...). Potom dítě/děti. Dovča. A tak nějak konec.

Potřebuju vzrušení a mít pocit, že něco prožívám.

Ale já žiju jako většina. Naprosto normálně, možná i míň než to. A přivádí mě to k šílenství. A neni to hezký, ldyž jsem šílená... Jenže nevim, jak to změnit?!?

Můj život se nestane zajmavějším přečtením knížky, ale ani litováním se (to dělám teď). Nestane se zajímavějším bez inspirativních lidí, kteří mi mají co předat (žádný takový neznám). Těch aspektů je víc.

A tak si říkám, že bych tu svou hlavu měla snést dolů z oblaků na zem a uvědomit si, že prostě někdo žije v šedi. Třeba já. A přestat se snažit cpát tam, kam nepatřím.


Někde mezi...

2. února 2013 v 16:20 | DareDareDevil
Někde mezi sobotní akcí s holkama, kdy jsem si připadala jako 100 letá a jen se těšila na postel (fakt mě paření neba) a pondělním (kraso)bruslením, který mě moc moc bavilo (obzvlášť čaj s rumem), jsem chytla chřipku.

Momentálně jsem tak daleko, že jsem schopna si i pročíst blogy a napsat článek.

Uff. Jsem z té chřipky trochu rozmrzelá. Promeškala jsem těch pár teplých dní venku. Celý noci se mi zdají přitroublý sny typu: Jsem tramvajačka a řídim tramvaj + udržuju vztah se ženatým tramvajákem... Byl hezkej... .
A děsně mě bolej kolena a svaly a hlava a mam rýmu a kašel a vypadám jako po botoxu horního rtu.

Všechno zlý k něčemu dobrý... Doufám.

Určitě je to dobrý k tomu, že se jaksi nemám čas, nebo spíš sílu zaobírat svými trapnými nevztahy. Taky mám čas se dívat na seriály, nehádám se s mamkou, ta se o mě stará a nepeskuje za to, že nechodim do školy.

Ale stejně jsem taková smutná, přesto, že jsem částečně vyřešila svou budoucnost - přihlásim se na vš, začnu chodit na předpřípravný kurzy - tak mám pocit, že mě cosi doopravdovýho míjí. Ať si namlouvám, co chci.
Ozvala se mi "kamarádka" z dětství. Je zasnoubená. Můj jedinej kamarád má holku. Zase se to všechno páruje, jen já zůstanu sama a budu se mset vyhýbat všem místům s lovci s nabitými zbraněmi (to jejich přemýšlení penisem mě jednou zabije)...

A zase, byť hrdinsky rozhlašuju, že valentýna neslavim (jako jo, moje intelektuální já chápe, že je to svátek na hovno a takovej penězotahač a vůbec...), tak mě samotnou by nějakej projev lásky ke mě potěšil. Protože nemám ani toho otce, kterej by mě měl rád, ani bratra, ani dědu, ani strejdu. Jsem forever alone. Nikdy s mě nikdo nevezme a nebudu mít hajzla, na kterýho bych mohla nadávat (a strojit ho do podivných kreací).

Takže tak... Stále žiju a pořád je to na hovno.