Květen 2013

Prostě proto

20. května 2013 v 9:57 | DareDareDevil
Tak se mi zadařilo se dostat k tomu jednomu pc, který tady v "práci" je... Pro cca 15 učitelů + 13 vychovatelů + provozní...

Nemám o čem psát, moje pracovní doba je cca 15h denně a já mam vygumovanej mozek...

A taky mám druhou třídu a starat se o žalující a počůrávací prťata je dost opruz. Nedělám nic jinýho, než řešim čůrání. Ale pořád lepší, než trčet ve městě a nemít do čeho píchnout (resp. je toho dost, ale chtění nějak neni).

No jak to tak vypadá, jsem schopna podávat velké výkony. Ale narozdíl od Smutného, se ztrátou zdraví.

Btw navíc spolu tentokrát nebydlíme... Sice nemám na pokoji smrad, ale chybí mi...

Jsem malinko strašpytel

10. května 2013 v 11:26 | DareDareDevil
Zjistla jsem, že mám neustálou potřebu kontrolovat. Co dělá a nedělá. A jestli dělá, to, co říká. A hlavně, jestli na mě dost myslí. Protože byť jsem hranici nejkratšího vztahu posunula na 6 měsíců, tak jsem pořád ve skrytu duše vyděšenej šílenec.

A když mi dneska oznámil, že si jde číst ( vůbec si se mnou jako nechtěl povídat, i přes to, že jsme se dva dny neviděli) a že se uvidíme až večer, došlo mi, že takhle teda ne. Že už jsem si přece řekla, že můj život je můj a nikdo mi z něj nebude dělat paseku.

Ou jééé, zdravý nasraní.

Btw loni touhle dobou se se mnou rozešel A2, nevim proč, ale musim na něj pořád myslet. Docela ráda bych ho viděla. Už jen proto, jestli, bez růžových brýlí, bych viděla to, co předtím. Nebo ne.
Už se necítím ublížená a myslim, že bych to i dala.

Vztahy jsou vážně takhle náročný? Jejich neustálý nálady (a já myslela, že náladový jsou holky, vlivem hormonů), jejich rýmičky, jejich divný chování?

No nic, jdu dělat čistě moje věci, jako třeba poslouchat MCR a užívat si to, že se na mě nikdo nekouká, jako bych spadla z višně (ten věkověj rozdíl je občas taky nálož).

Zase doma...

9. května 2013 v 10:34 | DareDareDevil
14 v kuse v práci. 14 dní v kuse minimum spánku.

Docela se to na mě podepsalo a sama netušim, jak jsem to zvládla. Pravda. Nepustila bych se do toho, kdyby tam se mnou nebyl Smutnej. Sice jsme se víceméně vídali jen v posteli večer po poradě, ale i tak.

Nejkrásnější chvilky jsou ty, který si člověk musí nějak ukrást.

Jinak pracovat s dětma je peklo, ale pokud vás maj rádi, tak je nakonec i nějaká ta radost. Smutnej měl na druhém pobytu svojí třídu z loňska. Plná holek, který by pro něj udělaly první poslední. S kámoškou-kolegyní jsme jim říkaly přísavky. V životě by mě nenapdalo, že budu žárlit na 11ti letý holky, ale když vaše polovička dělá první poslední pro cizí děcka a pak nemá ani náladu na těch 10m sexu - jedinej možnej fyzickej kontakt, tak najednou...

Je to šílený, pořád nevim, na čem jsem, mezi záchvěvy štěstí a (asi) zamilovanosti, jsem nasraná a nejsem si jistá, že je to ono.

Kdo mi poradí?